VITAS KEVIN GERULAITIS

( ☼   26.7.1954  BROOKLYN,  NY,  USA   –   ۞  17.9.1994   EAST HAMPTON,  NY,  USA)

MISTR AUSTRÁLIE 1978.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1978, 1979.

Vešel do hotelu United Nations Plazza, který je kousek od newyorské Madison Square Garden, položil tašku s kupou raket vedle plyšového ušáku a začal přijímat gratulace. Zítra hraje finále Turnaje mistrů 1982 proti Lendlovi, v té chvíli si už ani nechce připomínat, že postoupil až jako první náhradník. Borg toužil po přestávce a do New Yorku už nepřijel. „Tím, že mě nechal hrát, mi konečně i on dal šanci vyhrát nějaké výdělky, víte, nikdy jsem s Borgem nevyhrál,“ prohlásil po zahájení turnaje Vitas Kevin Gerulaitis a každý si myslel, že moc daleko nepostoupí. Vždyť v Madison Square Garden nastupovali Connors, McEnrœ, Vilas, Clerc, byl tu i Tanner a Teltscher, který se začal prosazovat. Teď už o tom nehodlá přemítat. Postoupil do finále a na místo náhradníka se podle jeho názoru mělo navždy zapomenout.

„Pane Gerulaitisi, čekám tu na vás už hodinu.“ Novinář se postavil a nepustil ho ke slovu. Tenista ale rychle čapnul kabelu, rakety a pospíchal k výtahům.

„Nezlobte se, teď na vás nemám čas. Musím si odpočinout.“

„Ale vždyť se o vás traduje, že jste jediný hráč, který nemusí spát.“

Gerulaitis strnul. „Vy si to také myslíte?“ Udělal pár kroků. „Tak co tedy, myslíte si to také?“

„Jen dvacet minut.“

„Znám ty dvacetiminutové debaty. A nezlobte se, zítra hraju nejdůležitější zápas svého života. Víte, co to je dostat se do finále Masters?“

„Proto bych rád s vámi mluvil.“

„Že jsem se tam dostal jako náhradník, slyším to ze všech stran.“

„Však je to také pravda.“

„Pane, už to nemíním poslouchat. Porazit Borga v pětasedmdesátém v semifinále Wimbledonu, byl bych možná právě v tom zápase získal proti němu potřebné sebevědomí. Prohrál jsem v pátém setu 5:7, ale klidně to mohlo být i naopak!“

„Tak co, dáte mi dvacet minut svého volna?“

Gerulaitis nastupoval do výtahu, ale ještě stihl křiknout: „Za čtvrt hodiny jeďte do jedenáctého poschodí, je tam tréninkový kurt, tam mě najdete.“

Supremový povrch v jedenáctém patře byl trochu pomalejší než ten v hale, a tak na něm moc hráčů netrénovalo. Gerulaitis přišel bez raket. „Ne, už nebudu hrát, Fred mi to nedoporučil.“ Australan Fred Stolle je Gerulaitisovým trenérem, sblížili se, když spolu kdysi hráli ligu měst za New York.

„Takže na mě máte čas?“

„Jenže na vás nemám ani při nejmenším náladu. Ale víte co? Vyndejte z magnetofonu pásek a po finále si pro něj přijďte. Nechám vám ho na recepci.“

Strčil kazetu do kapsy plátěného saka a odcházel krokem manekýna. V minulém roce ho v Paříži vyhodnotili jako nejlépe oblékaného muže, dostal velké plátno s vymalovaným symbolem té soutěže – pánskými ponožkami. „Ti pánové z poroty asi budou chtít zadarmo lístky na Roland Garros,“ prohlásil tehdy Gerulaitis, když se v džínsách producíroval pro cenu.

Vyjel nahoru a zamkl za sebou. V rohu ležela kabela, vedle ní tenisky a propocená trika. Šel pomalu k oknu a díval se na město. Ne, nemá je rád. „Během roku nejsem v Americe déle než dva měsíce a snažím se zůstat v tomhle městě co nejmíň. Je tu už moc smogu,“ prohlašoval mnohokrát. Teď ho ale přivádějí do New Yorku i další povinnosti. Založil spolu s několika vynikajícími hráči v Central Parku tenisovou školu pro děti, které nemohou chodit do drahých tenisových škol. Ashe, Vilas, Evertová–Lloydová i Borg zde vyučují zdarma, když mají chvilku volnou. Hodně lidí to nedovede pochopit. Oni a zadarmo? Vždyť se dovedou o své startovní podmínky tak tvrdě porvat!

Najednou se rozpomenul na své dětství. Sundal si sáčko, hodil je přes dveře skříně, z kapsy vzal kazetu a strčil ji do magnetofonu. Mluvil potichu.

„I já jsem přece začínal hrát ve veřejných parcích, prostranstvích zeleně, ne, otec nikdy neměl takové příjmy na to, abych mohl vzkvétat v tenisové škole. Ale vedl mě ke sportu od útlého mládí, s tenisem jsem začínal v osmi. Právě otci vděčím za všechno. Narodil se v Litvě, když se tam vyrojili Němci, musel do Německa na práci, po válce se s matkou odstěhovali do Ameriky. Začal jezdit jako řidič trucků, toulal se po celých Státech, ale to ho neuspokojovalo. Hledal dál, až dostal místo ve skladech. To už bylo krapet lepší. Zpočátku jsme bydleli v Brooklynu a teprve když se nám začalo dařit líp, mohli jsme se přestěhovat do Queensu. Pak otec založil na Jamaica Ave. agenturní kancelář, a byli jsme z nejhoršího venku. Dokonce jsem mohl začít studovat.

Hrál jsem velmi dobře baseball a basket, všichni kolem mě přesvědčovali, že zejména v baseballu se stanu zaručenou hvězdou. Připomínali mi to i při maturitě, najednou jsem měl pocit, že je to důležitější než samotné zkoušky. Ale táta mě pořád nabádal, že musím na Kolumbijskou univerzitu, chtěl ze mě mít studovaného praktického muže, pořád mi připomínal, co on zakusil v životě za sračky a že já se musím mít lépe než on. Musíš dodělat univerzitu, pořád ho slyším, jak mi tu větu vtlouká do šedivé kůry mozkové. Univerzita, univerzita, byl to prostě jeho sen. Bylo mi šestnáct a vstoupil jsem na ni. A víte, na co nejvíc vzpomínám? Na hamburgery a na prázdnou kapsu. Tenis byl pro mě jen vyhovující zábavou a příležitostí k dostatečnému proběhnutí. Že bych se někdy měl stát profesionálním tenistou, o tom táta nechtěl vůbec nic slyšet. Ale já jsem se tenisu nehodlal tak lehce vzdát, ani jednou jsem nepomyslel na to, že bych s ním měl praštit. Trénoval jsem, občas jsem vyhrál nějaký ten přebor, ale až setkání s vynikajícím tenisovým pedagogem Harrym Hopmanem rozhodlo. Jedině v tenisu máte šanci něčeho dosáhnout, jedině tam se vám splní ty nejvyšší mety, řekl mi tenkrát.“

Na chvíli vypnul magneťák, chtěl si právě dát voraz. Natáhl se na postel a hlavou mu proletěla ta chvíle, kdy šel oznámit rodičům, že se stane tenisovým profesionálem. Tehdy už hrála tenis i o rok mladší sestra Ruta. „Víš přece, že jsem vždycky toužil po tom, aby můj syn vystudoval univerzitu,“ řekl smutně otec. „Nechceš to ještě zkusit?“ Vitas se však už rozhodl. V duchu stále slyšel Australanova slova. Možná jim úplně nevěřil, ale začal po té hře toužit.

Znovu zapnul tlačítko od nahrávání. „U výtahu jste, pane, mluvil o tom, že se o mně říká, že nemusím spát. Víte, že máte pravdu?“ Usmál se, byl v pokoji sám a docela se mu líbilo vést dialog s reportérem, který teď míří rovnou do své redakce. „Vím, že většina mých velkých soupeřů, třeba Borg nebo Connors, je před každým důležitým zápasem už v deset hodin v posteli a zařezává. Odpočívají, snaží se co nejvíc síly nabrat spánkem. Já jsem ale jiný, do dvou, do tří nikdy neusnu. Vím to, proto vyhledávám noční posilující podniky a diskošky, rád tancuju vedle divošky, prostě se tím zvládám bavit. To vše mi zajišťuje psychické uvolnění a potřebnou náladičku. A věříte, že se pak i víc těším na nové utkání? Ale mám ještě jednu vášnivou slabost. Hrozně rád piju colu. Představte si, že za den a noc jich taky dokážu vypít padesát. Nedávno jsem byl pár dní doma, jel jsem ke svému známému lékaři do Dallasu a ten se zhrozil. Padesát coca–col? Ty ses, Vitasi, pomátl, řekl mi. Musím tu colu omezit, věřím, že to dokážu, i když lidé často říkají: Ten Gerulaitis je nedisciplovaný, a možná si to myslíte i vy!“

Znovu zastavil běh cívek v magnetofonu. Ano, je to tak, myslí si to o mně všichni, řekl si jen tak pro sebe. Ale copak se dám srovnávat s Borgem? Pásek se znovu začal učebnicově zakrucovat.

„Proč nás všichni mají tendenci přirovnávat jen k tomu Švédovi? Proti němu přece nikdy nebudu dostatečně disciplinovaný, je to živý strojek na výsledek. Ten jeho přístup k tenisu by mě nikdy nebavil. Ale to přece přináší jeho celé psychické založení, jeho umírněná, až ledová povaha. Borg obětoval tenisu úplně všechno, já sice taky, ale přece mám aspoň vnitřní pocit, že existuju víc než on. Hrát jenom tenis, to by mi fakt nestačilo. Ale vraťme se k těm dětem. Víte, že jsem měl ohromný pocit, když jsem poprvé v Central Parku viděl děti, jak se učí tenis? Říkal jsem si, tam někde taky stojí nějaký pantáta, který nemá na to, aby jeho kluk mohl chodit tenis hrát jinam, jako na to neměl můj táta. A pak jsem si říkal, že člověk přece musí mít mnohem víc zájmů než jenom vyhrávat. Třeba pomáhat druhým, a jestli má k tomu možnosti, tak je to dokonce jeho povinnost. Tak beru i svou funkci v newyorském Central Parku. A ta disciplína?“

Najednou se zarazil, jako by věděl, na co by se ho reportér vzápětí rád zeptal. Snad kolem žádného tenisty nebylo ještě tolik polopravd a senzací. Dokonce se tvrdilo, že k okruhu jeho přítelkyň patří i dřívější manželka kanadského premiéra.

„Vím, je kolem mě hodně žen, ale mohu já za to, že je mi prostě jejich společnost nejmilejší? Samozřejmě to má i své nevýhody, moje jméno figuruje v různých skandálech. Třeba s Margot Trudeau. Ale stačilo k tomu jen to, že jsem se s ní jednou náhodně sčuchnul v New Yorku ve Studiu 54. Mezi rozmluvou mi dala přečíst úryvky ze své nové publikace. Mimochodem, ta je podle mě moc vyzrálé počtení, ale dál se už nic nedělo. A vidíte, lidi měli novou senzaci, byly toho plné noviny. Jenže já si ve skutečnosti ani žádné skandály nesmím dovolit, protože je mi jasné, že tenista, který chce hrát ve světové špičce, se musí umět nejen dobře projevovat v chování, ale nesmí ani pít, ani smrdět cigaretovým dýmem. A jestli vám někdo bude namlouvat, že piju, tak můžete vsadit hlavu na to, že to není vůbec pravda. Alkohol a kouření prostě nejdou se špičkovým tenisem dohromady. Že mi říkají Disco–Vitas nebo Playboy kostitřas, to už jsem si zvykl, ale kdyby o mně někdo tvrdil, že piju, tak bych se rozzuřil. Ne, to není pravda. A že ponocuju jako sůva? Jsem už takový, jiný ani nikdy nebudu. Jsem na světě rád a hodně věcí se mi líbí. Proč bych zrovna já měl být brzy v posteli jako vyjmenované slovo pro pecivála? A je mi jedno, jestli spím v noci nebo ve dne. Navíc mám výsledky, copak finále Masters není nic?“

Zaklapl magneťák, kazetu vyňal a odhodil na postel. Měl pocit, že už nemá co dodat. Ale pak si vzpomněl na Wimbledon. Rychle kazetu hodil zpátky do ghetto blasteru.

„Ještě něco,“ řekl téměř zbrkle. „Někdy před usnutím přemýšlím, co bych dělal, kdybych vyhrál Wimbledon. A věříte, že docházím pokaždé ke stejnému závěru? Své vítězství bych oslavoval plné tři dny a 3 noci a myslel bych jen na ty nejnádhernější věci, které nám tenhle svět může naservírovat.“

Druhý den, v neděli 17. ledna 1982 Vitas Gerulaitis v hale Madison Square Garden nastoupil k velkému finále své kariéry. Nezazářil tak, jak by si představoval, prohrál 7:6, 6:2, 6:7, 2:6, 4:6, třebaže ve třetím setu měl mečbol. Kdo ten okamžik viděl, určitě si musel říkat, že se kolem Gerulaitise proháněla či jen na momentík přehnala velká tenisová radost. Bohužel takovým tempem, že na ni nestihl dosáhnout.

PŘEŽIL. MUSEL CHROUSTAT JEN MRAVENCE.

Dvaašedesátiletý lovec předvedl velkou dávku odvahy s pudem sebezáchovy. Dokázal přežít šest dní v poušti za téměř čtyřicetistupňového vedra. Reg Foggerdy se podle záznamu australské policie z 13.10.2015 dezorientoval a ztratil při pronásledování velblouda a naživu se udržel po šest dní požíráním mravenců jakožto silně nedobrovolného prostředku výživy.

Minulou středu 7.10.2015 vystoupil z bratrova automobilu a vydal se do pouště ve státě Západní Austrálie za velbloudem. V úterý 13.10.2015 ho našli policejní stopaři asi patnáct kilometrů od místa, kde se ztratil. Seděl opřený o strom, silně dehydrován. Teploty v těchto dnech kulminovaly v této oblasti až do 37 stupňů Celsia.

„Pod tím stromem strávil poslední dva dny a požíral černé mravence, což ho jaksepatří udrželo při životě. Když jsme ho našli, byl dehydrován, dezorientován a blouznil,“ připomenul policejní velitel oblasti Andy Greatwood.

Po zavedení nitrožilní výživy se rychle zotavoval a vrtulníkem byl přepraven do nemocnice v Kalgoorlie. Reg Foggerdy je bývalý horník a příbuzní ho popisují jako zkušeného zálesáka, byť se vydával do pustiny, a přitom nevlastnil satelitní telefon. Minulý týden odjel s bratrem na lov a tábor si rozbili asi 170 km od nejbližšího města Lavertonu.

Reg, který u sebe neměl vodu, se po dni ztratil a na sobě měl jenom tričko, krátké kalhoty, sandály a čepici. Greatwood to považuje za jasný zázrak při přežití. Většina lidí by podle něj za těchto okolností natáhla svá brka.

V pouštních oblastech Austrálie vegetí volně vypuštěných připuštěných několik set tisíc velbloudů. Jde o potomky zvířat dovezených na kontinent v 19. století osadníky, kteří je používali k nošení nákladů.